Zážitky z Peru

Na jihoamerickém kontinentu bylo naším prvním cílem Peru, kde nás čekala aklimatizace na výšku a kde se nám tak líbilo, že jsme tu zůstali skoro čtyři týdny (uprostřed s přestávkou, kdy jsme na týden vyrazili do Ekvádoru na Galapagos).

 

Ze studené Limy, kde je skoro celý rok zataženo a mlha, jsme vyrazili za sluncem do hor. Destinaci pro první výlet jsme si nechali poradit od místních a unikli tak na chvíli turistickému ruchu. Vypravili jsme se podívat na ruiny Marcahoasi, které se nachází na vrcholcích hor ve výšce 4100 m. Místní autobus nás jako jediné turisty vyvezl do malé vesničky v horách jménem San Pedro de Casta, kde jsme se jeden den aklimatizovali ubytovaní v jediném malém hotelu ve vesnici, resp. ubytovně, než jsme vyrazili nahoru. Byl to opravdový horský venkov v Peru nepoznamenaný turistikou. Místní obyvatelé vesničky v jejich typických krojích, hlasití osli procházející se po náměstí, obědové menu za 6 soles (méně než 2 USD), nulová znalost angličtiny, žádné topení ani teplá voda (v noci je tu kolem nuly) a k našemu úžasu v jedné z učeben místní školy výstava asi deseti mumií, které našly v ruinách Marcahoasi.

 

Vesnička San Pedro de Casta,
náše základna pro výstup na Marcahoasi

 

Druhý den jsme se vydali 4km stoupáním k ruinám Marcahoasi, které se tyčí na vrcholu hory nad vesničkou. Za tu námahu v pražícím slunci to jednoznačně stálo. Na vrcholu jsme našli rozlehlou téměř rovnou planinu se zbytky starobylého městečka, které jsme mohli prolézat křížem krážem, tři jezera a pár osamělých pasoucích se oslů kolem nich. Kromě těch oslů jsme tu nahoře byli úplně sami a celé tohle království s výhledem na hřebeny hor bylo pro tento den jen naše.

 

Zříceniny městečka Marcahoasi z doby před Inkami.
Tam jsme se vyškrábali, prolézali ruiny a užívali si výhled na Andy.

 

Cestu nahoru lemovalo tisíce velkých kaktusů.
Zvládají silné slunce přes den, mráz v noci, žádnou vodu
a ještě takhle krásně kvetou.

 

Kromě dvou pasoucích se oslů jsme měli planinu a zříceniny jen pro sebe. Yann zkoušel, jestli ho osel unese, a osel i s prohnutými zády držel a dokonce Yanna pak nechal nasednout:).

 

Dalším nezapomenutelným zážitkem byl pro nás let v pidi letadélku nad záhadnými Nasca obrazci. Nasca Lines jsou ohromné pravidelné geometrické tvary a obrazy zvířat vytvořené starověkými obyvateli do písku v pouštní krajině. Byly objeveny teprve na počátku 20. století a nikdo pořádně neví, k čemu obrazce sloužily. Jsou tak velké, že jsou vidět pouze z výšky, a tak jsme se rozhodli se na ně zaletět podívat.

 

 Naštěstí jsme se vyfotili před letem a ne až po něm...

 

Zážitek to byl opravdu nezapomenutelný. Bylo nám tak špatně, že do tak malého ultralehkého letadla nás už nikdo nedostane. Letadlo totiž kroužilo nad každým obrazcem nejprve doprava a pak doleva vždy s náklonem 90 stupňů, abychom si obrazec pořádně prohlédli. Asi po desátém doprava, doleva jsme se už dokázali soustředit jen na to, že se nám dělá špatně, a fotili už z okna letadélka víceméně naslepo. Po půl hodině jsme vystupovali z letadla zelení a šťastní, že jsme zase na zemi. Yann si z letadla kromě diplomu za statečnost odnášel v igelitovém pytlíku dvě jablka, která si dal ráno ke snídani, ale přežili jsme to a víme, že tohle už nikdy víc:).

 

 Jeden z nejznámějších Nasca obrazců. Tu jsme ještě zvládli vyfotit,
pak už jsme se jen drželi sedadla...

 

Výlet na Machu Picchu a do Sacred Valley se nám podařilo podniknout společně se známými Caro a Fonzím, kteří byli v Peru a Bolívii shodou náhod na dovolené. Časově to vyšlo perfektně a my společně strávili úžasné čtyři dny objevováním říše Inků. Je neuvěřitelné, co všechno dokázali Inkové postavit. Důvtipné akvadukty, cesty vytesané do skal, obydlí na strmých skalních stěnách, terasovitá pole, opracovaný kámen používaný jako kalendář, zdi z dokonale do sebe zapadajících různotvarých kamenů. Dokázali dokonce úspěšné operovat mozek.

 

Na vyhlídce nad Cuzcem s Caro, Fonzím a místními animátory:)

 

Jeden z největších stavebních kamenů zdi z doby Inků.
Není divu, že tu zůstal na rozdíl od jiných,
které Španělé odnésli pro stavbu vlastních obydlí.

 

Výlet na Machu Picchu byl dobrodružný. Vyrazili jsme z Aquas Calientes ve 4 hodiny ráno, abychom místo cesty autobusem vylezli nahoru po svých, a to před východem slunce. Po 30 minutách chůze nás ale zastavila uzamčená brána, kde nám rozespalý vrátný vysvětlil, že se otvírá až v 5 hodin a musíme počkat. A tak jsme ve tmě a zimě čekali hodinu a půl na otevření brány. Natěšených turistů před branou nebezpečně přibývalo a když bránu otevřeli, nastal závod. Všichni se hnali nahoru po úzkém více než 700 let starém kamenném schodišti lesem a my samozřejmě taky. Nahoře jsme byli za rekordních 45 minut. Celí uřícení a na pokraji sil jsme vstoupili do bran Machu Picchu a odměnou nám bylo pár fotek Machu Picchu bez zástupů turistů na nich.

 

 Slavné město Inků Machu Picchu, a díky našemu rannímu závodu
bez zástupů turistů.

 

Vstupenku jsme si koupili nejen k městu Inků, ale i na vrchol hory Machu Picchu, která se tyčí nad zříceninami. Netušili jsme, že nás čeká další hodina a půl po úzkých schodech, na které jsme si už po tom ranním závodě nenechali moc sil. Nahoru jsme se nakonec přeci jen vyškrábali a dívali se na zříceniny a horu Waina Picchu z velké výšky. Nahoře jsme si za odměnu otevřeli pivo, které jsme si sem donesli na zádech a na které jsme se už skoro dvě hodiny intenzivně těšili.

 

   Tak tohle pivo jsme si sem přinesli a na vrcholu hory Machu Picchu jsme si ho fakt zasloužili. V pozadí napravo maličké zříceniny města Inků.

 

A to už jsme z hory zpět u zřícenin města Inků.
Ochladilo se a i z únavy nám začíná být zima. A to nás ještě čeká hodina lezení schodů dolů do Aquas Calientes.

 

Z Cuzca jsme pak na last minute podnikli výpravu do Amazonie do národního parku Manu a odpočinuli si na týden od zimy. V národním parku jsme viděli stovky barevných papoušků Ara, obří vydry, desítky různých druhů opic, pronikavě rudé Cocks of the Rocks, které jsou národním ptákem Peru, viděli několik kajmanů, jednoho orla a capybaru z pár metrů a jednu tarantuli z pár centimetrů. A k tomu spoustu nejrůznějších ptáků, vodních želv, žab, brouků a dalších živočichů. Objímali jsme šestisetleté obří stromy a fotily všelijaké druhy orchidejí.

 

Yann v čele expedice do džungle,
národní park Manu.

 

 

Tisíce papoušků Ara na jejich ranním meetingu na clay licku Blanquillo, Manu. Byl tak úžasný barevný rej, wow.

 

 Nátional bird of Peru Cock of the Rocks, Manu.
Samečci jsou takhle nádherně barevní.

 

 Bílí kajmani se po dešti vyhřívali na pláži, Manu.
Černí kajmani plavali raději v jezeře. 

 

Yann zachránil tohoto krásného motýla z jídelny lodže
a on se ho pak nechtěl pustit.

 

Kousnutí dvoucentimetrového mravence (bull ant) způsobí celodenní horečku. Vyhýbali jsme se jim, jak to šlo.

 

Yannovo umělecké foto:)

 

Jaguára jsme bohužel, nebo možná bohudík, jenom slyšeli při noční procházce lesem. Byl tak 50-100 metrů od nás a my už čekali z jakého keře na nás vyskočí. Yann se pohotově ozbrojil velkým klackem, aby nás chránil. Naštěstí ho nepotřeboval. Toho jaguára jsme slyšeli ještě pozdě v noci v kempu a měli z noční cesty na záchod hotovou bojovku.

 

V prvním kempu jsem zažila hned dva šoky za sebou. Na venkovní stěně ubytovny jsme objevili tarantuli, která lezla po stěně nahoru. Byl to pro mě šok, protože střecha ubytovny nesedí na jejích venkovních zdech, prostě přírodní obydlí, kde vás v noci od džungle chrání pouze moskytiéra nad postelí. Jestli ta tarantule dolezla až na horu, na což jsme už nečekali, tak na druhé straně spadla někomu přímo do postele, nebo v lepším případě na moskytiéru.

 

Tahle tarantule nám lezla po zdi lodže a dělila nás od ní jen moskytiéra.

 

Pár minut po setkání s tarantulí jsme se vrátili do naší „kóje“ s baterkou a cílem prohledat důkladně místnost a v tom nás překvapil oposum, něco jako velká krysa, který vykoukl z rukávu Yannova pršipláště pověšeného na stěně. Nohy mi zdřevěněly a já ze se vydala nekontrolovaný vřískot. Oposum se asi lekl jako já a utekl přes stěnu pryč. Pak jsme zjistili, že si pochutnával na jablku, co jsme měli v tašce pověšené vedle pršipláště. A tak jsme prožili strašidelnou noc uprostřed džungle chránění pouze moskytiérou, ovšem vlastnoručně důkladně ukotvenou pod matracemi:).