Was ist hier los??!: listopadu 2012

Chile jsme za 20 dní procestovali od severu na jih a bylo to hoooooodně cestování, téměř 4000 km (zatímco od západu na východ Chile bychom cestovali jen 144 km:). V říjnu v Chile začíná jaro, tedy alespoň v té severnější části. Čím více jsme se přesunovali na jih, tím více jsme se vraceli do zimního počasí. A tak jsme v Santiagu vybalili letní oblečení a měli radost z rozkvetlých parků a pár dní nato nám v Puerto Montt zase mrzlo a na jihu v Patagonii ležel sníh.

Na severu Chile u hranic s Bolivií jsme zůstali pár dní u pouště Atacama, jedné z nejsušších a nejneúrodnějších míst na zemi, v pouštním městečku San Pedro de Atacama. Čekalo nás tu překvapivě mnohem příjemnější klima než ve vysokohorské Bolivii, ale také alespoň pětkrát vyšší ceny všeho. Pochopili jsme, že draho není jen na Velikonočním ostrově, jak jsme si mysleli, ale v celém Chile.

Do pouště Atacama jsme se vydali na kolech. Se čtyřmi litry vody v batohu jsme si udělali jednodenní výlet do Valle de la Muerte a do Valle de la Luna. Pojmenování těchto míst jsou opravdu trefná. Měsíční krajina plná písečných dun, pražící slunce, modré nebe bez jediného mráčku, šílený vítr a občasná písečná bouře. Počkali jsme si na jedné duně na západ slunce a ten tedy byl.

Měsíční krajina ve Valle de la Luna, poušť Atacama

Západ slunce ve Valle de la Luna

Pak jsme se přesunuli do hlavního města Chile Santiaga. Po dlouhé době jsme byli zpět u moře a plnými doušky hltali jaro. Rozkvetlé parky, vonící šeříky a příjemné slunečné počasí, vše doplněno o okouzlující výhled na zasněžené hory obklopující Santiago. Připomínalo nám to tu trochu evropské město a tak jsme se tu cítili jako doma. Procházeli jsme se po centru města, navštívili po dlouhé době shopping mally, bary a nechali jsme se zlákat výborným jídlem. Ochutnali jsme tu mimo jiné nejlepší sushi, které jsme kdy jedli.

Cestu dolů do Patagonie jsme zahájili 4denní plavbou lodí mezi ostrůvky a fjordy z Puerto MMontt do Puerto Natales. Ledovce jsme při plavbě ještě neviděli, ale zima byla už pořádná a v Puerto Natales byl tak silný vítr, že jsme na lodi museli zůstat o 10 hodin déle, než nám konečně dovolili vplout do přístavu. Jednou z večerních zábavných aktivit na lodi bylo Bingo, a my se symbolicky jedné hry zúčastnili. Stala se neuvěřitelná věc, vyhráli jsme hlavní cenu: mikinu, která nás pak mnohokrát zahřála při pobytu v Patagonii, a láhev vína, které nám zpříjemnilo to nekonečné čekání na vplutí do přístavu.

Mezi fjordy Patagonie

Naše loď na cestě do Patagonie

O pár dní později jsme v Patagonii podnikli tzv. "W trek" v národním parku Torres del Paine. Je to 5denní trek nádhernou patagonskou přírodou s impozantními výhledy na zasněžené Andy a ledovce. Na mapě má trek tvar písmene W a většina těch, co se přijedou podívat do Patagonie, jdou alespoň jeho část. Na to, že v noci se teplota pohybovala mezi 2 a 4 stupni, jsme měli odvážný plán spát pod stanem a vařit si před ním. Trocha dobrodružství společně se známými, které jsme poznali během cestování.

Plán vyšel částečně, protože dvě noci tak lilo, že jsme měli promáčený nejen stan, ale i spacáky, a museli se uchýlit do luxusně drahé ubytovny v národním parku. Zbytek dní bylo počasí naštěstí fajn, tj. během dne se asi dvacetkrát vystřídalo slunce, déšť, sněžení a vichřice… v Patagonii je tenhle blázinec fajn počasí:). Člověk nakonec na převlékání každých dvacet minut rezignuje a prostě jde dál navzdory občasnému dešti a sněžení. Odměnou nám byla cesta pohádkovou krajinou a výhledy na ledovce, zářivě modré kry plující v jezerech, panorama zasněžených hor, duhu vznášející se nad jezerem a dokonce ohromnou padající lavinu, kterou se nám podařilo zachytit na video.

Odkaz na video Lavina v Torres del Paine

Národní park Torres del Paine, Patagonie

Los Cuernos, národní park Torres del Paine

U ledovce Grey, národní park Torres del Paine

Salto Grande, národní park Torres del Paine

Duha přes jezero Nordenskjola,
národní park Torres del Paine

Naše stanování při W treku

Torres del Paine, finále našeho W treku

Nejjižnějším místem, kam jsme se podívali, bylo město Punta Arenas a ostrov Isla Magdalena, který leží v Magellanově průlivu 35 km od Punta Arenas a odkud je vidět Ohňová země. Na ostrově sídlí jedna z největších kolonií tučňáků na jihu Patagonie, kolem 65 tisíc párů. Magellanští tučňáci sem v září přicházejí hnízdit a v lednu vyvádějí malé na moře. To jsme si nemohli nechat ujít a jeli se na ně podívat. Jsou tak okouzlující.

Tučňáčí hnízdo, Isla Magdalena.
Na ostrově je 65 tisíc hnízdících párů...

... a bojí se jen trochu.

Initialement considérée par nous comme un pays de transit entre le Pérou et le Chili, la Bolivie nous a vraiment surprise et son paysage fait au final partie des plus belles choses que nous avons vue en Amérique latine pour l’instant. Voire la plus belle !

Notre voyage à travers la Bolivie nous a amené de Copacabana, sur les rives du lac Titicaca et à la frontière avec le Pérou, jusqu’à au-delà de Uyuni et de son Salar. Finalement, nous avons traversé la frontière avec le Chili dans les montagnes du Sud-ouest à 4300 mètres d’altitude pour redescendre vers San Pedro de Atacama.

Mythique par les récits Incas et son emplacement à 3600 mètres d’altitude, le lac Titicaca nous a réellement enchantés. La petite ville de Copacabana, au bord du lac et qui a donnée naissance, du moins nominativement parlant, à la Copacapana brésilienne était notre point de départ pour l’Isla del Sol au milieu du lac, lieu de naissance du premier Inca et également du soleil selon les mythes Inca! Le soleil y brille en effet sans pitié et lors de notre traversée de l’île de nord en sud sur 10 kilomètres nous étions bien heureux de porter nos couvre-chefs achetés tout récemment à Cusco, mais qui n’ont tout de même pas empêchés mes oreilles d’être brûlées !

Non, ce n'est pas la Croatie, mais une plage du lac Titicaca

Une "mer" bleu azur et une vue jusqu'à l'horizon, à 3800 mètres d'altitude

Du lac Titicaca nous sommes allés à La Paz, non seulement pour goûter les feuilles de Coca, mais aussi pour se faire l’image de cette cité bâtie dans un canyon à 3800 mètres d’altitude ! C’est une métropole qui a de tout et dans laquelle les agences de voyages vous font un lavage de cerveau pour faire ladite « Death Raod » ! Il s’agit d’une descente de 63 kilomètres en VTT sur une ancienne route commerciale très étroite le long de ravins. Elle tient son nom des nombreux accidents qui s’y ont produits lors des croisements de camions ou de voitures, et ou le terrain extérieur de la route n’a pas pu tenir le poids de la charge et s’est érodé, y compris avec les véhicules! Reste une piste de 3m de largeur praticable sans risque en VTT, et donc sans intérêt pour nous J A part cela, le musée de l’or était malheureusement fermé et donc nous nous sommes rabattus sur le musée « de la Coca » dont la visite a le mérite de se clôturer par une dégustation de feuilles de coca ! Sans les mâcher, il faut ajouter l’une après l’autre les feuilles de Coca dans sa bouche afin de les y faire macérer dans la poche de la joue pendant trois quart d’heures pour en libérer les substances vraiment intéressantes ! Le goût est amer et peu plaisant, mais la sensation d’anesthésie dans la joue en vaut le coup, au moins une fois dans la vie !

La Paz, ville canyon!

On y trouve de tout sur le "marché des sorcières",

y compris les fétus de lama (au centre en haut)

Pour d’autres personnes en revanche, le Coca fait partie du quotidien et leur permet non seulement de travailler plus dur et plus longtemps sans avoir réellement faim, mais également d’endurer une vie qu’on ne peut pas s’imaginer plus difficile ! C’est le cas des mineurs à Potosi, qui plus est la ville la plus élevée au monde à 4200 mètres d’altitude ! Notre visite de la mine d’argent a commencé par le marché des mineurs, lieu d’achat de cadeaux pour les mineurs actifs qu’on croisera plus tard dans la mine. Notre choix s’y est porté sur un sachet de feuilles de Coca, une grande bouteille d’eau, et… une barre de dynamite ! Incroyablement, cela s’achète ici comme un petit pain, inclus le déclencheur ! La promenade spéléologique à travers la mine (spéléologique, car il fallait ramper à plat ventre pour passer certains passages !!), nous a ensuite emmené à travers des zones difficilement respirables et des passages très étroits et poussiéreux, pour rencontrer des mineurs, certains qui avaient 17 ans d’âge, d’autres qui y travaillaient déjà pendant 41 ans ! Soudainement, en pleine discussion avec l’un des mineurs expérimentés, les murs se sont mis à trembler ! Apeuré des petits cailloux tombants du plafond, notre groupe s’est immédiatement tourné vers le mineur, mais ce dernier restait stoïque et nous a expliqué en toute tranquillité qu’il ne s’agissait que de 13 coups de dynamite pour faire avancer l’un des tunnels adjacents. Il n’y avait donc aucune crainte à avoir.. Bref, la visite était intensive, mais les mineurs étaient contents de nos cadeaux, et au moins les visites touristiques ont l’apport d’éclaircir un tout petit peu la vie sous terre. Et sur terre aussi, car les agences éthiques reversent une partie de leurs bénéfices aux associations des familles de mineurs !

Les passages sont étroits dans la mine de Potosi

Et la vie sous terre difficile sans feuilles de Coca

Après cette expérience, il était temps pour nous d’aller vers les grands espaces du Salar de Uyuni ! A Uyuni, nous avons réservé un tour en 4x4 qui allait nous amener jusqu’à la frontière du Chili, et nous ne savions pas à ce moment là quels paysages nous attendaient au-delà du Salar. Le Salar, lui-même déjà sorti d’un autre monde, n’était que le début d’un trajet à travers les hauts-plateaux décorés d’anciennes formations de coraux, de rochers érodés par le vent et la pluie, de lagons colorés nourrissant des centaines de flamants roses, de geysers et de déserts. C’était un paysage surnaturel qui coupera le souffle à tout un chacun qui le visite !