Start cesty a dobrodružná Indie

Tak tedy konečně jsme se pustili do psaní. Níže první příspěvek na náš blog. Pokud se ptáte, proč až nyní, je to kombinace dvou důvodů:

Začátek naší cesty byl dost hektický. Indie je hektická sama o sobě a k tomu jsme za chodu plánovali, co jsme nestihli naplánovat před cestou v Praze. Před odjezdem jsme totiž strávili asi týden loučením, balením, stěhováním papouška, stěhováním věcí, uklízením a malováním… a k tomu spousta dalších maličkostí, jako je pojištění, přehlášení jména a adresy na všech možných i nemožných místech, vyřízení víz, vrácení pracovního auta, výměna peněz, apod.

Druhým důvodem je, že jsme po 3 týdnech v Indii jednoduše nedokázali sednout a něco napsat. Intenzivní zážitky z Indie jsme potřebovali vstřebat, nabrat novou energii  a získat odstup.

První okamžiky naší cesty:

cesta do Vídně 28.3. 2012 v 9h ráno

Dnes je 16. května a my sedíme na letišti v Saigonu a čekáme na let do Hanoi. Yann právě hraje naše oblíbené Angry Birds a já se vracím ve vzpomínkách zpět do Indie.   

Neuvěřitelná Indie

Po 3 týdnech v Indii musím konstatovat, že Indie je opravdu neuvěřitelná a jsem ráda, že jsme se rozhodli jí procestovat. Zároveň jsem ráda, že Indie byla na začátku naší cesty, protože zkušenosti, které jsme tam získali, využijeme během dalšího cestování.

Indie je fascinující, živelná, barevná, plná osobité kultury, historie a dobrého jídla. Na druhé straně je pro cizince neorganizovaná, neohleduplná, hlučná a špinavá. I když jsme před odletem o Indii leccos slyšeli a přečetli, nedokázali jsme si představit, jaké dobrodružství nás čeká.

Konečně někde středem pozornosti. 

Ani krávy nevěřily, kdo přijel:)

 

 

Za 3 týdny jsme projeli 5 000 km vlakem, autem a autobusem Indií ze severu na jih. Celkově po přísné první selekci máme z Indie něco kolem 2 000 fotek. Z hektického Delhi jsme se vydali do Rajastanu, kde je spousta paláců a pevností, které stojí zato navštívit. Prvním cílem byla Agra a jedinečný Taj Mahal. Je ještě krásnější než na obrázcích. A při východu slunce je to opravdu pohádka a super začátek naší svatební cestyJ.

 Tato fotka nemůže chybět.
Taj Mahal při výhodu slunce - wow.

Dalšími cíli naší cesty byly paláce v Jaipuru, Pushkaru, Jodhpuru, Ranakpuru a romantické jezerní město Udaipur. Rajastan je plný historie a v prolézání paláců a pevností nám nezabránilo ani děsné horko, kdy se teplota někdy vyšplhala až na 44 stupňů. Radovali jsme se, když se na obloze objevil mráček, ale to bylo jen opravdu výjimečně a většinou byl za chvíli pryč.

Naše cesta na slonovi do Amber Fort, Jaipur

Výhled na Blue City z paláce, Jodhpur

(Ve stínu bylo neuvěřitelných 44 °C.) 

 

 

 

Oblíbený způsob přepravy v Rajastanu.

 

 

 

A tady se veze krmení pro velblouda:)

Lucie a posvátný slon v chrámu v Ranakpuru

 

 

 

Výhled z hotelu přes jezero na Lake Palace, Udaipur

Noční vlak nás dovezl do Mumbai, kde jsme se jeli podívat na Elephanta Island, prošli se po luxusním centru a viděli smutnou realitu rozlehlých slamů. Spousta rodin včetně dětí tu spí prostě na zemi na ulicí nebo na svém rick-shaw. Když jsem večer v posteli zavřela oči, vracela se mi myšlenka na tu spoustu lidí spící venku ve špíně.

Elephanta Island, Mumbai

Pak jsme se přesunuli nočním vlakem na jih do oblasti Goa, kde jsme si našli roztomilou habanu přímo na pláži a 3 dny si užívali moře a indickou kuchyni. Do té doby si můj žaludek na Indii totiž teprve zvykal.

Arambol Beach, Goa

(Foto v našem novém hippies partner looku:)

Z Goy vlakem na jih do vodních kanálů Keraly, kde jsme si pronajali houseboat a zažili první pořádnou monzunovou bouřku. Klid, žádné odpadky, jako bychom ani nebyli v Indii.

Naše první monzunová bouře na houseboatu,

Backwaters Kerala

Z horké Keraly jsme na pár dní utekli do hor a u městečka Munar udělali túru mezi čajovými plantážemi a vodopády.

Čajové plantáže a jejich sklizeň, Munar

Pak poslední noční cesta vlakem do města Chennai, na kterou jen tak nezapomenu (viz níže), a odtud let na Sri Lanku. Níže pár zážitků a postřehů, které přidali naší cestě Indií kapku dobrodružství.

Dramatický přílet do Delhi

Intenzivní byl hned přílet do Delhi. 30. dubna jsme unavení po 27 hodinách cestování (včetně 5 hodin čekání na letišti v Helsinkách), ale plni pocitů štěstí a očekávání, přistáli v 5hodin místního času na letišti v Delhi. Zdá se, že vzít si na letišti taxi do hotelu nemůže být takový problém, ale tak jednoduché to nebylo. Na letišti v Delhi totiž podvodníci loví turisty jak kapry z kádě. A tak nás taky ulovili.

Dle rady Lonely Planet jsme si u okénka Prepaid taxi předplatili taxi do centra a zamířili k přidělenému vozu. Ostatních pokřikujících taxikářů jsme si nevšímali a těšili se, že za chvíli budeme v hotelu a budeme si moct odpočinout. Nám určený taxikář nám ale před autem lámanou angličtinou sdělil, že neví, kde náš hotel je. Přivolal kolegu, který hotel znal, tedy sedli jsme do jeho auta. Taxikář byl přátelský, a tak mu ochotně sdělujeme 3 informace, které z nás v očích taxikáře dělají tučnou kořist: jsme poprvé v Indii, nemáme potvrzený pokoj v hotelu, jsme hrozně unavení po cestě. Cestou se dozvídáme o omezeních dopravy v Delhi kvůli nějaké konferenci a že se zastavíme cestou v agentuře, aby se o těchto zátarasech informoval. Taxikář nás odvezl do turistické agentury, kde  nám ochotně zavolali do našeho hotelu, číslo jsme mu nadiktovali. Hlas v telefonu nám sdělil, že bohužel hotel má plno kvůli konferenci. Muž v agentuře se nás zeptal na náš budget na noc a zavolal do dalších 5 hotelů, všechny plné. Pak našel něco super drahého, což jsme odmítli, a pak konečně hotel odpovídající našemu budgetu, který má pokoj, ale mimo centrum. Důvěřiví a šťastní, že máme kam složit hlavu, jsme hotel přijali, i když pokoj byl dost hrozný. Druhý den, když jsme se v Delhi zorientovali, nám bylo jasné, že tento pokoj měl tak čtvrtinovou hodnotu oproti tomu, co jsme za něj zaplatili a že někdo, pravděpodobně agentura i taxikář shrábli tučnou provizi. Žádná konference v Delhi nebyla a vzhledem k tomu, že není turistická sezóna, většina hotelů v Delhi mají volné pokoje. Začátek se nám tedy moc nepovedl, ale tato zkušenosti nás zocelila pro další cestování:)

Získali jsme v Indii dojem, že podvádění turistů je tu jakýsi národní sport. Naštěstí ne všechny podvody jsou tak dobře organizované jako výlov turistů na letišti. Když se například ptáte někoho na cestu, každý vás pošle jinam, dokonce i policista nás poslal na opačnou stranu. Takže každých pár minut Vám někdo lže o očí. Proč? Anglicky rozumí téměř každý a možnost přivýdělku v některých situacích také není. Myslím, že se tím prostě baví a turistům to bere sílu a trpělivost.

Mazec je to například na nádraží, kde jsou vám všichni ochotni poradit, když si chcete koupit lístky na vlak. Dozvídáte se, že přepážku přesunuli na jiné nádraží nebo že shořela a už vám ochotně shání taxi,  že váš vlak byl zrušen a jediná možnost je jet taxíkem apod. Za to, že vás posadí do taxíku totiž od taxikáře dostanou provizi. Poblíž obchodů budí člověk spoustu zájmu, neboť  ten, kdo vás do obchodu přivede, dostane od obchodu provizi. Samozřejmě cena všeho v obchodě v ten okamžik naroste o tuto provizi. Průvodci vás obvykle najdou a začnou rovnou vyprávět bez ohledu nato, jestli průvodce chcete. Cenu vám oznámí až po chvíli, kdy jste překvapeni nejen výší ceny, ale i tím, že šlo o průvodce a že máte za něco platit. A tak vás pořád někdo o něčem přesvědčuje, něco vám nabízí a jsou zoufale vytrvalí.

Na druhou stranu je neuvěřitelné, kolik podpory se dostává zvířatům na ulicích, tj. holubům, toulavým psům, kravám apod. Indové věří, že pomoc zvířatům zvýší šance na lepší příští život, protože zvířata si nemohou říct, když mají hlad nebo žízeň. Napadlo nás, jestli lhaní tyto šance zase nesníží, ale zdá se, že ne.

Cestování vlakem      

Při cestování v Indii je hlavním a nevyhnutelným dopravním prostředkem vlak. Vlakem jsme procestovali asi 4 000 km, většina cest přes noc. Vlaky jsou tak vytížené, že lístky na vlak musíte koupit vždy pár dní dopředu a ne vždy dostanete třídu, kterou byste si přáli. Třídy  s označením „AC“ (with Air-Conditioning) jsou na naše evropské poměry ok, třídy bez AC jsou opravdu zážitek, který zahrnuje šváby a dokonce i jednu krysu, která se prokousala spolucestující v noci do tašky.

Noční vlak Sleepers Class
Na fotce to nevypadá, ale do smíchu nám
po 17 hodinách jízdy bez AC nebylo...  

Naše poslední cesta vlakem byla z Keraly do města Chennai. Lístky jsme si koupili výjimečně do 1. třídy, abychom byli v kupé sami, měli pohodlí a dobře se vyspali. Šok byl, když jsme zjistili, že 1. třída není to, co jsme si mysleli. Napálili jsme sami sebe. První třída totiž nemá v názvu „AC“. Kupé první třídy tedy připomíná malou špinavou celu se 2 špinavými lehátky a mřížemi v oknech. Takové zklamání. Jediná výhoda byla, že jsme se nemuseli bát o věci, ale moc jsem toho stejně nenaspala.

Šílenství na silnicích

Zmatek na silnicích ve městech je nepředstavitelný. Podobně, jako jsou Indové neohleduplní například ve frontě, kdy musí být nalepení tělem jeden na druhém, protože když nechají jen 10 cm mezeru, někdo se tam hned beze studu natlačí, na silnicích je pravidlo, vidím mezeru, jedu tam. Jízdní pruhy, ani pomyslné, neexistují a většina aut má sklopená zrcátka nebo je už vůbec nemá. Do toho cyklo rick-shaw, moto rick-shaw a kdo má čím, tak neustále troubí a dává tak vědět ostatním, že jede. Chodníky jsou jen někde a výfukové plyny ve velké koncentraci všude.

Přecházení přes ulici je zážitek.